Bahnem a pralesem aneb Teraspol v PolskuV Praze právě začal podzim v nejhorším slova smyslu a autobus Volvo Martina Voříška s 48 členy a příznivci TSP na palubě vyrazil severovýchodním směrem do tmy, deště a mlhy. Jeli jsme tentokrát jenom k sousedům do Polska. Jenže brzy jsme se přesvědčili, jak je Polsko rozlehlá země. Cesta na první zastávku měla trvat asi 12 hodin. Bodejď by ne, když podlaské vojvodství je od Prahy zhruba stejně daleko jako třeba Benátky, Arnhem nebo Bělehrad. A jelikož jsou silnice v Polsku ještě horší než u nás a jelikož se účastníci sešli skoro hodinu po plánovaném odjezdu autobusu, nabrali jsme notné zpoždění. Paní Katarzyna Ramotowska se svou kolegyní na nás čekaly v mlze déle než 3 hodiny.

Zpětně se ukázalo, že jsme v Polsku utekli špatnému českému počasí. Hned za hranicemi přestalo pršet a když se ráno rozplynuly mlhy, co by se daly krájet, udělalo se hezky a tu a tam vysvitlo sluníčko. A hezké slunečné počasí nás potom provázelo po celou cestu a my jsme si v Polsku prodloužili (babí) léto.

Hned na úvodní vysvětlovací zastávce v Biebrzańském národním parku nám naše průvodkyně vysvětlily, že je ještě skoro ráno a tak vyrazíme po Carské cestě . „Budeme hledat losy!“ zvolaly nadšeně – ale polsky (jelikož Informace TSP mohou číst i nezletilé osoby, byl polský text zcenzurován) a nechápaly, čemu se celý autobus tak směje. A ani jsme nevěřili, že si nějakého losa vyhledáme. O to víc jsme koukali, když nám paní Katarzyna z vyhlídkové věže ukázala uši jako plachty, které čouhaly z ostřice hned za skupinkou rolníků sečících trávu. Neležel tam jejich pes, ale los!

Krátce nato jsme vyrazili do terénu. Nejprve jsme šli všichni společně přes křoviny a lesíky okousané od losů a podmáčené louky, které ve správném čase fungují jako významné ornitologické lokality Když jsme tam byli my, byla tato místa téměř ptákůprostá. Ale o to více jsme měli nečekaných herpetologických zážitků: potkávali jsme na tuto roční dobu nebývalý počet žab, z nichž nejčastější byl skokan ostronosý, ale byly tam i ropuchy obecné a skokani hnědí. Před polednem byly aktivní i ještěrky živorodé. A na písku v lesíku posetém krátery od granátů ze druhé světové války se vyvalovala ještěrka obecná v pouštních barvách. A navíc byla gravidní. Klást vejce na přelomu září a října a ještě v severním Polsku – to není moudrý nápad!

Poté asi polovina výpravy si navlékla holinky a vyrazila za paní Katarzynou. Ze začátku to vypadalo na příjemnou procházku po polozarostlém rašeliništi bez rašeliníku. Když jsme našli kaliště, ze kterého čpěl pach losa, protože se tam paroháč možná ještě před pár hodinami válel, nebo když jsme očichávali čerstvé vlčí lejno, zmocnilo se nás vzrušení z bezprostředního setkání s velkými zvířaty. A potom už šlo do tuhého. Nebo spíše do měkkého – začali jsme se propadat do bahna! Kdo špatně šlápl, těžce vytahoval nohu z bahna. A bažinatý úsek neměl konce. K autobusu jsme se vrátili unavení, zablácení – ale s pocitem opravdového dobrodružství.

A to pořád ještě nebylo všechno. Viděli jsme lesní rašeliniště se zarůstajícími jámami po těžbě rašeliny. A když už jsme odjížděli, objevil se hned u silnice los. Byl to dvouletý samec, který právě tak nějak dospěl. Do krevního oběhu se mu vylily koňské dávky pohlavních hormonů a pohlavní orgány se mu dostaly do pohotovostní polohy. A z dálky slyšel troubení jiných samců – právě probíhala losí říje. Co měl dělat ? Tak civěl na český autobus, který u něj zastavil a nervózně žvýkal větev.

Bahnem a pralesem aneb Teraspol v PolskuČtvrteční program jsme zahájili na vnitrozemské deltě řeky Narew. Čekal nás tu zdejší charakteristický dopravní prostředek – loďky „pychówki“ – ale bylo jich málo. Nakonec se skoro všichni účastníci zájezdu povozili spletí úzkých kanálů ve vysokém rákosí polské Amazonie. Někteří dokonce vystoupili u bobřího hradu. I pěší procházka po mostech naučné stezky nad rákosím stála za to. Velice vlídně nás přijal ředitel národního parku a poskytl nám zasvěcený výklad.

Městečko Tykocin je skutečně krásné, i když na nás dolehla prázdnota po chybějící polovině zdejších obyvatel - Židů- kteří byli za druhé světové války postříleni během dvou dnů v nedalekém lese. S další zdejší menšinou – polskými Tatary – jsme se seznámily ve vzdálené obci Kruszyniany přímo u běloruských hranic. Mladý Tatar nás provedl mešitou a muslimským hřbitovem. Tataři už nejsou to, co bývali. Již od 17. století mluví výhradně polsky a v posledních desetiletích není již jejich hlavním zaměstnáním vojenské řemeslo. Proto jich také většina odešla za prací do velkých polských měst, ale do Kruszynian se vracejí na svátky a také se zde nechávají pochovávat. Se sousedy jiných vyznání – pravoslavného či katolického – žijí v míru a shodě. A pak už nás musel náš průvodce opustit. Právě přijela do mešity další výprava – polská mládež vedená jeptiškami. A ještě musím pochválit restauraci „Tatarská jurta“, kde nás dokázali velice rychle obsloužit vynikajícími místními specialitami (žádný tatarský biftek s tatarskou omáčkou!).

Pátek byl klíčovým dnem naší cesty – chystali jsme se do proslaveného Białowieského pralesa. Ale jak se tam dostat ? Nejprve jsme využili dalšího pro TSP netradičního dopravního prostředku – lesní úzkokolejky. Ta nás vyvezla do lesa, kde jsme se mohli projít, a zase nás dovezla zpět k autobusu. Cestou jsme si mohli z vagonků z 50. let prohlížet lesní scenérie. Musím se přiznat, že tento způsob cestování se líbil nejen dětem. Ale šance spatřit zubra v lese je minimální. Proto jsme se na pouhou hodinu stavili ve zdejší Zoo (Rezerwat Pokazowy Żubrów), kde jsou k vidění jak čistí zubři, tak impozantní zubroni – kříženci s krávou. Zajímaví jsou i „konici“ - zpětně vyšlechtění tarpani, vlci, nám již dobře známí losi a další chovanci reprezentující zdejší faunu. Náročným bodem programu byla prohlídka uzavřené části parku s průvodcem. Začal v Palácovém parku – ten si zřídili ruští carové, kteří zde měli sídlo – Białowieský prales se zachoval proto, že byl carskou honitbou.. Proto také byly porosty dřevin v parku vytvarovány do podoby dvouhlavého orla, což ovšem bylo vidět jen při pohledu z letadla a za léta neudržování se již kontury setřely. Zdejší obrovský zámek, kde prý poslední ruský car Mikuláš II trávil více času než v Petrohradě, za I. světové války vyhořel a zbytky byly po válce zničeny. No a potom se za námi zavřela dřevěná vrata Obszaru Ochrony Ścisłej a my jsme se ocitli v tichu pod staletými stromy. Průvodci nám ukázali mnoho zajímavého z dění v pralese. Bylo zajímavé sledovat, jak jsou velké stromy postupně vyvraceny větrem a jak se jejich mohutné kmeny sice pomalu ale nevyhnutelně rozpadají. Prales na nás udělal velký dojem. Škoda, že nezbyl čas navštívit zdejší muzeum, které bylo totálně přebudované na audiovizuální bázi a je jedním z nejmodernějších muzeí Polska. Vstup je jen s průvodcem v předem stanoveném čase. Snad příště…

Sobota byla věnována individuální prohlídce Krakova. Je to opravdu nádherné město s překrásnými historickými památkami a bohatým životem. Orientaci ve městě nám usnadnil pan Jan Bajger, který nás zavedl do místních velice pěkných akvaristicko-teraristických obchodů. Ti, kteří navštívili zdejší Zoo, byli vcelku spokojeni, ale nikterak nadšeni. Za návštěvu rozhodně stály i solné doly v nedaleké Wieliczce, i když více než staletý postupný posun od skutečného dolu k turistické atrakci je znát. Přiopilý horník, který nás provázel, komentáře Romana Rozínka a jeho poradců interpretující některá zde vystavená umělecká díla a dětský sbor pod vedením Dalibora Kodyma zpívající v neosvětleném hornickém výtahu píseň „V prdeli je tma“ učinily z prohlídky tak trochu frašku. A ten, koho zajímají techniky dolování a geologie solného ložiska by měl navštívit i tamější muzeum – což my jsme bohužel neučinili.

Poslední zastávku jsme měli ve Wrocławi. Do města se snad na 2 výjimky nikdo nedostal a všichni strávili den v tamější Zoo. V první řadě v obrovském teráriu. Museli jsme konstatovat, že od naší návštěvy v roce 1992 se zde toho pramálo změnilo.Druhové složení zdejších exponátů je velice bohaté a k vidění jsou i opravdové rarity. Některé chovné nádrže jsou pěkně a tu a tam byly některé zrekonstruovány (např. zařízení pro leguány kubánské – původem z pražské Zoo?), mnohé nádrže (např. pro krokodýly) jsou malé nebo temné nebo jinak neuspokojivé. Nezdá se ale, že by péče o zdejší plazy byla v rukou zapálených odborníků. Celkově je toho ve wrocławské zoo mnoho zajímavého k vidění. A současně si člověk uvědomí, jak se za posledních několik let raketově zvedla úroveň některých českých zoologických zahrad. To Wrocław teprve čeká – třeba to nyní pod novým vedením nebude tak dlouho trvat…

A co na závěr o Polsku? Myslím, že všichni účastníci se shodnou na tom, že je třeba do této země jezdit. Důvodů je celá řada. V první řadě ten, že to je země pro nás (paradoxně) neznámá a nečekaně zajímavá. Ukázalo se, že tam žije mnoho velice příjemných a sympatických lidí, kteří nám jsou přátelsky nakloněni. Nezaznamenali jsme nic, co by potvrdilo občas tradovanou fámu, že Poláci nemají Čechy rádi. Další výhoda Polska je, že se tam snadno domluvíme a podobnosti a odlišnosti češtiny a polštiny nám skýtají mnoho příležitostí k obveselení. A rozhodně ne na poslední místo ve výčtu předností bych kladl polskou kuchyni. Výborně jsme se najedli jak v Bialsku Podlaskem u pana Artura, tak všude, kde jsme se v restauraci stavili. A navíc – ceny jsou takové, že si i sem tam něco můžeme dovolit. A tak bychom byli rádi, kdyby tato druhá cesta TSP do Polska nebyla cestou poslední.